Od rollbalu ke stroji 1. díl

Od rollbalu ke stroji 1. díl

Jak už název napovídá, popíši v tomhle článku naši nelehkou, místy úsměvnou cestu od prvního rollballu, až ke stroji s podavačem a problémy, které nás potkaly.

Naše první pokusy, když přeskočím šoulení kuliček v ruce, začaly v polovině roku 2007. To jsme do naší „výrobny“ přinesli starý stůl, rádio a pomocí ručního mlýnku s rollballem trávili večery u neubývajících hromad ručně namíchaného těsta. Do těch 10kg, jednou za čas, to byl opravdu relax. Později už to pak byly nekončící noci s várkami přes 20kg i 30kg, někdy i třikrát do týdne. Tenkrát jsem pociťoval, že s takovou na mé pravé ruce, kterou jsem točil za kliku mlýnku a vytláčel tuhé těsta, brzo neprotáhnu bicák rukávem trička.

Mlýnek

Proto jsem začal přemýšlet o vzduchové pistoli, která by nám usnadnila vytlačování těsta. Na pohled jednoduchá, chvíli trvající práce na soustruhu. Ano, přesně tak jednoduché to ale nebylo. Sehnal jsem nerezovou trubku a vyřízl dva závity na oba konce. Následně jsem vyrobil píst se dvěma zápichy na o-kroužky, dvě víčka, ventil a pistole byla hotová. Ještě ten den večer proběhlo testování. První nadšení, po napěchování pistole těstem, trvalo jen pár vteřin. Zhruba v půli pistole totiž začal vzduch profukovat kolem pístu. Těsto se začalo trhat a chvílemi dokonce vystřelovalo z nástavce. Celé to způsoboval až moc nepřesný vnitřní průměr trubky. Snažil jsem se narychlo problém vyřešit podlepením o-kroužků, ale marně. Poslední kapkou bylo zatoulané zrnko kukuřice v těstu, které vystřelilo z nástavce a odrazem trefilo Tomáše do hlavy. „To bylo jak ze vzduchovky vole!“ .Ten večer jsem byl nucen sundat mlýnek ze skříně a pokračovat po staru.
Hned ráno jsem na velkém soustruhu, pomocí dlouhého nože, srovnal vnitřní průměr pistole a vyrobil nový píst. Problém byl vyřešen a já mlýnek už nikdy nechtěl vidět.

První dvouválcový stroj

Myšlenky na urychlení rollování nás nemohly minout. V návaznosti na pistoli jsme v hlavách začali začali rešit realizace nějakého stroje. Získali jsme pár tipů, něco přečetli, něco okoukali a pustili se do práce. Kdesi na anglickém webu jsem sehnal výkres válců pro 20mm kuličky. Podle něj nám šikovný programátor nachystal program pro c-n-c na dva válce o průměru 120mm a délky 500mm a mohli jsme začít.
První problém nastal hned během obrábění. Silon, který jsem sehnal ještě ze socialistických nadnormativních zásob, vůbec nespolupracoval s moderními nástroji na obrábění. Špony se namotávaly kolem nástroje i obrobku, což značně komplikovalo záruku kvalitního výsledku. Nakonec vše dobře dopadlo a přibližně po třech hodinách byly válce hotovy.
Kompletace stroje už byla rychlá, kovový rám, domečky s ložiskem, motorek, řemeničky a my se už jen těšili na první zkoušku.
Nadšení nás, ale zase rychle přešlo. Měkčí těsto propadávalo moc rychle a kuličky nebyly dobře utažený. Hutnější těsto naopak vyskakovalo ven nebo se příliš dlouho otáčelo ve válcích. Vyráběl jsem řemeničky jak na běžícím páse a zkoušel různé kombinace otáček, ale marně. Když jsme náhodou trefil správnou kombinaci otáček, tak další várka s nepatrně jinou konzistencí dělala znovu problémy.
Vrátili jsme se proto zpět k rollballu a válce postavili do rohu.

(Nejspíš by to vyřešila regulace otáček u každého válce zvlášť a s větším průměrem válců.)

Po neúspěchu s koulečkou jsme přivezli náš první hnětač. Poctivý, stokilový, bylo potřeba ho trochu předělat a udělat nový převod, aby zvládl větší množství hutnějšího těsta. To se nám s podivem, povedlo bez jakýchkoliv problémů. A obrovsky nám ulehčil práci.

Připravený hnětač

Rollball už byl značně ošoupaný a čas na pokusy vyrobit další mašinu skoro žádný. Rozhodli jsme se proto koupit jednu menší, jednoválcovou už hotovou. Hned při první zkoušce si poradila s měkčím i značně tuhým těstem a kuličky byly dobře utažený. I rychlost rollování byla skvělá.
K největší spokojenosti nám už jen zbýval automatický podavač. Nabízelo se více variant a my zvolili pro nás nejméně náročnou, malou kolejničku se vzduchovým pístem a shazovačem. To byla asi za tu dobu nejméně náročná věc. Většinu komponentů jsme totiž lehce koupili a vyrobit dopravníček byla jen trocha času v dílně. Sečteno, podtrženo, za dva dny byl automatický podavač i s kolejničkou na světe.

To už se zdálo, že jsme měli vlastně vše, co nám tenkrát pro naši malou výrobu stačilo. Poprvé však padlo slovo extrudér. Tomáš se o něm zmiňoval skoro pokaždé, když jsme se potkali a já jeho nadšení, při představě té práce, vůbec nesdílel. K mému překvapení mi oznámil, že objednal 3 metry nerezového šneku a nezbylo, než se do něj pustit.
Nerezového šneka jsme dlouho poptávat nemuseli, ale dalším krokem, a dlouho nesehnatelným problémem, byla trubka správného rozměru. Když už seděl vnitřní průměr, nebyla dost silná stěna pro závit a naopak. Objížděl jsem kovošroty, sháněl na prodejnách, prostě nic. Pomohl mi až známý.

Hotový extrudér

Postupně jsem vyrobil víčko, trubku se závitem, žlab, a zadní čelo, abych zkompletoval základnu. Hřídel pro šneka, hřídel k motoru, nastříhat plechy a nakonec vše zkompletovat. To se povedlo a extrudér byl hotový. Nakonec to tak pracné nebylo, ale sháněním materiálu a nedostatkem času se výroba protáhla skoro na měsíc.
Při zkoušce vše klaplo na jedničku. Extrudér polykal těsto a rychle vytlačoval nekonečného hada. Zvládne s přehledem okolo 60-100kg za hodinu podle tuhosti těsta. Což by znamenalo naši starou pistoli minimálně 12x nabíjet.

A jak jsme pokračovali dál? To se dozvíte v dalším díle!


Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*